V tradiční gramatice ↗slovní druh, z hlediska formy slovní druh neohebný, z hlediska významu slovní druh synsémantický; z hlediska funkce slovní druh spojující slova, syntaktické slovní skupiny a věty a vyjadřující různé významy, které ze spojených složek vytvářejí sémanticky interpretovatelný syntaktický objekt. V podstatě uzavřená množina výrazů. Někdy se označují také termínem ↗konjunkce, který je ale víceznačný, protože označuje taky logickou spojku, která má v přirozeném jazyce pendant v spojce a; viz ↗konjunkce, ↗slučovací vztah.

V tradiční gramatice se rozlišují (i) souřadicí spojky, které spojují paratakticky spojené složky v koordinačních konstrukcích Petr a Pavel; Spím, nebo bdím… ; viz ↗koordinace, ↗koordinační spojka; někdy se lze setkat i s názvem ↗konjunktor; (ii) podřadicí spojky, které se objevují jen ve větách vedlejších a tyto věty typicky začleňují do nějaké syntaktické struktury jako větný člen: Petr slíbil, že přijde včas (Slib, že přijde včas, Petr splnil; Slíbit, že přijde včas, je od Petra nezodpovědné); této operaci se říká zapouštění n. zanoření (embedding); místo termínu spojka podřadicí se někdy užívá termín ↗subjunktor. V generativní gramatice viz ↗komplementizér. Podřadicí spojka aby se může objevit také ve větách, v nichž operace zapouštění a význam spojky generuje jiný význam, než je význam, který interpretujeme na základě zkušenosti ve vztahu mezi oběma událostmi: analyzuje se jako hypotaktické spojení složek v koordinačních konstrukcích a takové věty se tradičně etiketují termínem nepravá věta vedlejší n. nepravá věta účelová, např. Řeka Moravice pak protéká Kružberkem k Vikštejnu a Hradci, aby se u Kylešovic spojila s Opavicí; Sparta celý západ vedla, aby nakonec sotva uhrála remízu aj. – Základní rozdíly mezi spojkami souřadicími a podřadicími:

(a) Souřadicí s. se mohou kombinovat se složkami různého typu (slova, fráze, věty) a různých gramatických kategorií: (Petr a Pavel; Maminka pracuje a tatínek je v důchodu; Petr říkal, že přijde a že to přinese), kdežto s. podřadicí se objevují ve spojení vět (*Petr že Pavel; Říkal, že přijde) – objeví-li se ve spojení výrazů jiných kategorií, jde o ↗elipsu (Říkal, že já).

(b) Souřadicí s. nejsou (podle klasické analýzy) součástí žádného ze spojených výrazů, kdežto s. podřadicí tvoří strukturní součást věty, na jejíž levé periferii se typicky objevují; srov. kontrasty: Spí, nebo bdí – *Nebo bdí, spí × Tuší, že omdlí – Že omdlí, tuší. Spojky aby a kdyby obsahující kondicionálový auxiliár vyjadřují shodu s podmětem věty, jejíž součásti tvoří: Řekl, aby‑ch přišel – Řekl, aby‑Ø Petr přišel. Pokud se před podřadicí spojkou objeví jiný výraz, je to motivováno aktuálním členěním (viz ↗fokus) (Petr mi radil, abych nechodila sama parkem – Petr mi radil, sama abych parkem nechodila – parkem abych sama nechodila) n. potřebou vyjádřit další rysy, např. restriktory (Přijdu, když budeš chtít – Přijdu, jen když budeš chtít). Před základní souřadicí nelze naproti tomu umístit žádný výraz z věty (Petr se dívá na televizi a Pavel luští křížovku – *Petr se dívá na televizi Pavel a luští křížovku), před derivované spojky ano: Petr se dívá na televizi, ale Pavel luští křížovku – Petr se dívá na televizi, Pavel ale luští křížovku.

(c) V bezpříznakových strukturách může ↗klitika bezprostředně následovat za podřadicí spojkou: Říkal, že se_i Petr ožení t_i × Říkal, že Petr_j se_i t_j ožení t_i. Ve strukturách s členem fokalizovaným před spojku ovšem klitika zůstává ve své pozici: Petr mi slíbil, že se Pavlovi omluví – Petr mi slíbil, Pavlovi že se omluví / *Pavlovi se že omluví. Naproti tomu souřadicí spojka, nepatřící do syntaktické struktury věty, pro klitiky není viditelná: Otec se dívá na televizi a maminka se nudí – *Otec se dívá na televizi a se maminka nudí; viditelná se může stát díky své prozodické váze: Otec se dívá na televizi, nebo maminka se nudí – Otec se dívá na televizi, nebo se maminka nudí.

(d) Jako syntaktická součást věty jsou podřadicí s. citlivé na rysy vyjadřované predikátem věty, do níž patří, kdežto souřadicí spojky nikoli: žádná podřadicí s. se v č. nekombinuje s imperativem: Říkal, že přijde / že by přišel / *že přijď, s. souřadicí na distribuci slovesného modu vliv mít nemohou: Tatínek umyje nádobí, a ty vař / a ty vyluxuješ; Přijď, nebo se bude babička zlobit // nebo aspoň pošli bratra.

(e) S. souřadicí se v koordinační konstrukci objevují nezávisle na jiném výrazu (má hlad, a/ale/nebo má žízeň), n. je jejich distribuce řízena nějakým výrazem v první složce: buď má hlad, *a/*ale/nebo má žízeň; nejen má hlad, *a/ale i/*nebo má žízeň; *má/nemá hlad, nýbrž má žízeň; pokud je takovým výrazem v první větě slovo, dává jejich kookurence vynucovaná tímto slovem důvod k jejich analýze jako dvojitých spojek (buď – nebo, nejen – ale i, ani – ani…). Dvojité podřadicí spojky neexistují. Podřadicí spojky se ve větě objevují buď (i) jako „zviditelnění“ rysu obsaženého ve větě maticové (u ↗vět obsahových): Petr slibuje, že/*zda/*aby… × Petr se ptá, *že/zda/*aby… × Petr radí, *že/*zda/aby/že + modální sloveso…; Vím, že… × Chtěl bych vědět, zda…, rys komparativu vyžaduje spojku než // hov. jak: Byl starý, *než… × Byl starší, než…, nebo se objevují (ii) nezávisle (u ↗vět adjunktových: Petr to slibuje / ptá se / to radí, protože…; Petr to slibuje / ptá se / to radí, ačkoli…).

Funkční gramatika analyzuje s. přednostně z hlediska toho, jaký je jejich příspěvek k významu struktury, v níž se objevují. V mluvnicích se tento přístup reflektuje zvl. (a) u s. souřadicích, což vede k rozlišování s. slučovacích (a, i, ani, nebo…), s. odporovacích (ale, avšak, však, leč, sice, nýbrž…), s. stupňovacích (zvl. ba), s. vylučovacích (zvl. (a)nebo, či), s. příčinných/důvodových (pouze neboť) a  s. důsledkových (tedy, tudíž, tak…); (b) u těch s. podřadicích, s minimálně dvojčlennou vnitřní strukturou, které stojí ve vedlejší větě vyjadřující okolnost platnosti věty, do níž je v pozici ↗adjunktu syntakticky zapuštěna; srov. formulace z našich mluvnic typu: spojky když, než, až, dokud, jakmile vyjadřují různě pojaté dimenze časového vztahu, a říká se jim proto s. časové; spojky protože, poněvadž, jelikož, anžto… vyjadřují typicky, že věta, v níž stojí, představuje příčinu/důvod, a proto se nazývají s. příčinné; spojky ač, ačkoli(v), přestože, třebaže… vyjadřují, že věta, v níž stojí, má význam tzv. přípustky, a jsou to tedy s. přípustkové; (c) u „jednoduchých“ podřadicích s. že, aby‑, ať, zda, ‑li, ať stojí ve vedlejší větě, která je do jiné struktury (věty n. ↗nominalizace) zapuštěna jako subjekt, objekt n. atribut (Radil, abych nekouřil; Rada, abych nekouřil, přišla pozdě…; Ptal se, bude‑li pěkně), n. jako adjunkt (Sedl jsem si do knihovny, abych nekouřil; Bude‑li pěkně, pojedeme se koupat), se význam charakterizuje jinak (viz níže).

V souvislosti s podílem spojek na významu struktury, v níž se objevují, vznikají víceslovné spojkové výrazy, které jako celek plní stejnou spojovací funkci jako s. jednoslovné. Z hlediska funkční syntaxe jsou nějak výhodnější než s. jednoslovné, např. (i) významově bohatší, a tedy odstraňující homonymii (dvojznačné: Chodil příliš rychle, aby se jí zalíbil × jednoznačné: Chodil příliš rychle, než aby se jí zalíbil), n. (ii) vyjadřují významové rysy, které jednoslovné s. vyjádřit nedokážou, a to buď adverbii v kontaktním postavení se spojkou (Začali topit, když se baron vrátil na zámek × Začali topit, teprve až když se baron vrátil na zámek; Neopozitivistické dogma ovládá vzdělávání, a budoucnost × Neopozitivistické dogma ovládá vzdělávání, a tedy budoucnost), n. v obou větách (Smál se a plakal × Hned se smál a hned plakal). O rozdílu mezi strukturami typu Přestal jsem kouřit, protože mi to lékař zakázal a Přestal jsem kouřit proto, že mi to lékař zakázal viz ↗restriktivní věta spojková. V podstatě jde o strategii, která rozštěpí rysy spojky do dvou částí: okolnostní význam vyjádří výraz v maticové větě a zapouštěcí operaci a pravdivostněhodnotové rysy věty vedlejší vyjádří „chudá“ spojka (viz níže) ve větě vedlejší: Udělal to z toho důvodu, že…; Udělal to z toho důvodu, aby…; srov. také vzhledem k tomu, že…; v případě, že…; s cílem, aby… / že…

Od víceslovných s. se liší - jako důsledek větosledné transformace - kontaktní postavení s. patřících do různých vět, tzv. spojky různovětné: Říkal, že se postará o mé propuštění, když to nesplním → Říkal, že když to nesplním, postará se o mé propuštění; Přišel a zase odešel, když si ho nikdo nevšímal → Přišel, a když si ho nikdo nevšímal, zase odešel; viz ✍Štěpán (1977).

V odborné literatuře se při popisu s. vychází standardně z toho, že s. přirozeného jaz. vyjadřují totéž, co ↗spojky logické (junktory); lze pak rozlišovat: (a) s. odpovídající junktorům extenzionálním, u nichž výsledná (pravdivostní) hodnota je funkcí hodnot argumentů (s. a, avšak – viz ↗konjunkce, s. nebo – viz ↗disjunkce, s. jestliže – ↗implikace); (b) s. odpovídající junktorům neextenzionálním (že, aby, zda…), kde tomu tak není. S. přirozeného jaz. typu (a) se od odpovídajících junktorů liší tím, že obsahují další rysy, jednak gramatické (konjunktor × subjunktor), jednak významové (sémantické a pragmatické). Shoda panuje v tom, že u řady spojek je rys, který vyjadřují ve srovnání s junktorem navíc, součástí jejich významu (např. ale vyjadřuje ve srovnání s junktorem konjunkce navíc rys, který se dá charakterizovat jako „nesplněné očekávání“, „korektura očekávání“). Rozdílné je naopak stanovení významu základních extenzionálních s. a, nebo a jestliže; ony další rysy, které vyjadřují ve srovnání se svými logickými protějšky navíc, se totiž buď vykládají jako součást jejich významu, n. jako ↗konverzační implikatury (✍Karlík, 1995; v ✍SČ, 1998), n. jako ↗inference. Viz ↗koordinace, ↗koordinační spojka, ↗slučovací vztah, ↗odporovací vztah, ↗vylučovací vztah, ↗vedlejší věta podmínková. S. přirozeného jaz. typu (b) – vzhledem k tomu, že pravdivostní hodnota jimi realizovaného spojení dvou vět Petr říkal, že Eva se rozvedla nezávisí na pravdivostní hodnotě věty Eva se rozvedla – vyjadřují právě rysy související s pravdivostní hodnotou této věty: s. zda, -li… to, že pravdivost této věty je otevřená (Ptal se, zda přijdu), s. aby to, že pravdivost věty je otevřená, a navíc žádoucnost, aby věta nabyla hodnoty pravda, spojka že je podspecifikovaná; srov. Karlík v ✍SČ (1998:43). Tj. za to, že vedlejší větu v Petr lituje, že se Eva rozvedla interpretujeme (na rozdíl od Petr říká, že se Eva rozvedla) tak, že má hodnotu pravda, není „zodpovědná“ spojka že, ale ↗faktové sloveso litovat (viz také ↗presupozice); spojka že je co do pravdivosti podspecifikovaná, a tedy presupozici spouštěnou slovesem litovat propustí. Naproti tomu spojka ‑li, vyjadřující otevřenost pravdivosti, tuto presupozici nepropustí: Lituju, přišel-li jsem pozdě. Podspecifikovanost spojky že se ukazuje taky na tom, že musí-li spojka zviditelnit rysy [otevřenost pravdivosti] a [žádoucnost pravdivosti alternativy ve větě vyjádřené alternativy], může to být splněno spojkou abyn. spojkou že s obligátním modálním slovesem: Radil mu, aby se uklidnil / že se má odejít. Srov. naproti tomu u adjunktu: Šel do kina, aby se uklidnil – Šel do kina, *že se chtěl uklidnit / Šel do kina, protože se chtěl uklidnit.

Význam s. podřadicích s minimálně dvojčlennou vnitřní strukturou, které stojí ve vedlejší větě typicky v pozici ↗adjunktu, je odvoditelný z jejich vnitřní struktury; srov. např. ✍Karlík (1995).

Spojky se objevují také v samostatných větách:

(a) Spojky souřadicí stojí na levé periferii věty a chovají se jako spojky v souvětí (srov. např. pozici klitik): A jde se / *se jde; Ale pořádně se umyj / *se umyj pořádně. To taky znamená, že spouštějí rekonstrukci první části _— syntaktického objektu, tj. koordinace [_— a q], která větu q integruje do diskurzu. Ve funkčních gramatikách se proto často analyzují jako navazovací partikule.

(b) Spojky podřadicí jsou ve větách ve dvou kontextech: V kontextu A jsou to syntakticky věty vedlejší v souvětí s elipsou věty maticové: A: Co říkal? – B: (říkal,) Že přijde; A: Proč nepřišel? – B: (nepřišel,) Protože pršelo; A: Co říkal? (říkal,) Že přijde? V tomto kontextu se na levé periferii vedlejší věty může objevit spojka že, která vyjadřuje rys „reported speech“ a vlastní spojka následuje až za ní: A: Co radil? – B: (radil,) (Že) Abych se nebál; A: Na co se tě ptal? – B: (ptal se mě,) (Že) Jestli přijdu. V kontextu B jsou to vnitřní svou syntaxí věty vedlejší (viz zase řazení klitik): Že se řízneš; Aby se Petr neopozdil / Petr aby se neopozdil. Protože se objevují v kontextu, v němž je nelze analyzovat jako vedlejší věty v souvětí s elipsou věty maticové, z hlediska komunikačních funkcí se chovají jako věty hlavní: na rozdíl od syntakticky zapuštěných vedlejších vět mají komunikační funkci: Že se nestydíš (= podiv, výzva ‘styď se’ atd.) × Divil se, že se nestydíš (≠ podiv, výzva). V č. jazykovědě jsou Greplem v ✍SČ (1998) analyzovány jako ↗osamostatnělé vedlejší věty a slova že, aby, kdyby… jako částice, aniž by se vysvětlovalo, že částice (aby, kdyby) může nést rysy subjekt‑predikátové shody.